V minulém dílu seriálu o hubnutí jsme si vysvětlily, proč obezita není jen otázkou vzhledu ani nedostatku disciplíny. Dnes se podíváme na to, co se při nadváze a obezitě odehrává v našem těle — a proč někdy nestačí jen „méně jíst a více se hýbat“.
Možná jste si někdy říkaly: „Vždyť nejím o tolik víc než ostatní. Tak proč nehubnu?“ Sama jsem si tuto otázku kladla po diagnóze hypotyreózy, kdy jsem navzdory snaze přibírala a dlouho nechápala proč. Právě kniha Obezita je nemoc velmi srozumitelně vysvětluje, že za nadváhou stojí mnohem složitější biologické procesy, než se na první pohled zdá.
Autoři knihy přitom připomínají, že lidé s nadváhou bojují s hladem a chutěmi výrazně intenzivněji, než lidé štíhlí. Zkuste si představit vlčí hlad z těhotenství nebo před menstruací — kdy víte, že nejste „skutečně“ hladové, a přesto je nesmírně těžké odolat. Teď si představte, že tohle je váš každodenní stav. Není to výmluva, ale důsledek rozladěných regulačních mechanismů.
Hlad neřídí jen vůle. V hlavní roli jsou hormony
Mnoho lidí si myslí, že hlad je jen signál prázdného žaludku. Ve skutečnosti za ním stojí složitý systém hormonů a nervových drah.
Ghrelin, tzv. hormon hladu, se produkuje v žaludku a jeho hladina stoupá před jídlem. Čím vyšší je, tím silnější signál dostává mozek: je čas se najíst. Naopak hormon leptin, který vzniká v tukové tkáni, informuje mozek o tom, že máme dostatek energie a jsme syti.
Jenže právě tady vzniká jeden z klíčových problémů. U mnoha lidí s nadváhou dochází k tzv. leptinové rezistenci. Tělo leptinu vytváří dostatek, ale mozek jeho signály přestává správně vnímat. Výsledkem je, že člověk může mít dostatečné energetické zásoby, a přesto stále pociťovat hlad.
Proč po dietě přichází jojo efekt
Kniha popisuje, proč tolik diet končí neúspěchem. Když začneme výrazně omezovat příjem energie, tělo spustí obranné mechanismy: zvyšuje se hlad, zpomaluje metabolismus a organismus se snaží vrátit na hmotnost, kterou považuje za bezpečnou.
MUDr. Machytka popisuje takzvanou teorii nastaveného bodu (set-point). Mozek si během let zvykne na určitou tělesnou hmotnost a snaží se ji udržovat. Proto bývá po zhubnutí tak těžké novou váhu dlouhodobě udržet. Tělo reaguje zvýšeným hladem a snahou vrátit se zpět. Právě proto mnoho žen po několika týdnech diety zažívá větší hlad, únavu nebo pocit, že váha najednou přestala klesat.
Stres, kortizol a spánek
Dalším důležitým hráčem je hormon kortizol. Krátkodobě nám pomáhá zvládat náročné situace. Pokud jsme ale ve stresu týdny nebo měsíce, podporuje ukládání tuku zejména v oblasti břicha, zvyšuje chutě na sladké a zhoršuje kvalitu spánku.
A právě spánek bývá při hubnutí hodně podceněný. Nedostatek spánku ovlivňuje hormony hladu a sytosti, zvyšuje chuť na rychlé zdroje energie a zhoršuje citlivost na inzulin. Není náhodou, že po probdělých nocích saháme po sladkostech mnohem častěji.
Psychika, emoce a někdy i léky
Jedna z kapitol knihy, která mě zaujala možná nejvíce, se věnuje psychologickým souvislostem obezity. Autoři upozorňují, že za nadváhou nemusí stát pouze jídlo. Někdy hrají roli dlouhodobý stres, úzkost, trauma nebo náročná životní situace. U některých lidí se jídlo stává způsobem uklidnění nebo odměnou — a za číslem na váze se pak skrývá mnohem hlubší příběh.
Stojí za zmínku také to, že některé léky mohou ovlivňovat tělesnou hmotnost nebo chuť k jídlu. Například některá antidepresiva, kortikosteroidy nebo inzulin. Pokud přibíráte navzdory snaze, má smysl podívat se na celý zdravotní obraz, nejen na talíř.
Léčba není jen dieta
Jedna z nejsilnějších myšlenek knihy je, že obezita vyžaduje stejný respekt jako jiná chronická onemocnění. Součástí léčby může být kombinace úpravy stravovacích návyků, pravidelného pohybu, práce se stresem a spánkem a psychologické podpory. U závažnějších případů pak i farmakologická léčba.
Autoři zároveň připomínají, že úspěšná léčba bývá dlouhodobá. Nejde o krátkodobý projekt do plavek, ale o celoživotní péči o zdraví.
Můj malý praktický tip
Když se mě ženy ptají, jaký první krok bych doporučila, většinou nemluvím o dietě ani o zákazu oblíbených jídel. Mnohem raději doporučuji obyčejnou chůzi.
Chůze není jen spalování kalorií. Pomáhá snižovat hladinu kortizolu, podporuje lymfatický systém, zlepšuje citlivost na inzulin a po náročném dni funguje jako mentální restart. Nemusíte ujít deset kilometrů. Začněte třeba dvacetiminutovou procházkou. Právě malé kroky bývají účinnější než velká předsevzetí, která vydrží jen pár týdnů.
Příště
V dalším dílu budeme mnohem praktičtější. Podíváme se úpravy v jídelníčku a skladbu stravy tak, aby byla redukce váhy trvale udržitelná.
Máte otázku k hubnutí, hormonům, chutím na sladké, menopauze nebo pohybu? Napište nám do komentářů nebo na redakční e-mail. Možná právě váš dotaz pomůže i dalším ženám, které řeší podobné potíže.
Autor: Lucie Dvořáčková je lektorka jógy, zakladatelka značky Yoga in style a autorka článků o zdravém životním stylu, józe, ájurvédě a ženské sebepéči. Ve své praxi propojuje terapeutickou a spirální jógu, facejógu i doporučení zaměřená na podporu lymfatického systému, hormonální rovnováhy a zdravého pohybu. Sama si prošla dlouholetým bojem s váhou, hypotyreozóu i hledáním dlouhodobě udržitelné cesty ke zdravějšímu vztahu k vlastnímu tělu.
Pořádá víkendy zaměřené na podporu lymfatického systému, jemný pohyb, facejógu proti otokům, zdravé vaření a sebepéči.
