Určitě jste ji někdy potkaly. Ženu, která během krátké doby viditelně přibrala — při péči o nemocného rodiče, v nešťastném manželství, během náročného období v práci nebo při zkouškách na vysoké. A možná jste si tehdy pomyslely, co si myslí okolí skoro vždy: že toho prostě moc jí. Ale pravda bývá jiná.
Mám klientku, která bojovala s nadváhou léta. Dělala vše možné — diety, pohyb, počítání kalorií. Nic nepomáhalo. A pak odešla z nešťastného manželství. Během krátké doby se zcela bezděčně dostala do formy, bez jakékoliv diety. Tělo si prostě vydechlo.
Jsou situace, kdy člověk ve velkém stresu skoro nejí — žaludek se sevře, jídlo nejde dolů. A pak jsou situace jiné. Ty, kdy je jídlo jediný způsob, jak si na chvíli udělat dobře. Kdy k ledničce nevede cesta z hladu, ale z bolesti, únavy, nudy nebo samoty. To je emoční jedení. A zná ho skoro každá z nás.
Proč jíme, i když nemáme hlad
Jídlo má kouzelnou schopnost — dokáže nás uklidnit. Po sladkém nebo slaném soustu se na chvíli všechno zdá lehčí. Je to fyziologické: mozek uvolní dopamin, hormon odměny, a my se cítíme lépe. Jenže tenhle efekt je krátkodobý. Za chvíli přichází výčitky, únava nebo chuť dát si další jídlo. A tak začíná začarovaný kruh: stres — jídlo — úleva — vina — znovu stres — znovu jídlo.
Tento vzorec neznáme jen z dospělosti. Mnoho z nás si ho přineslo z dětství — jídlo jako odměna, jídlo jako útěcha, sladkost jako náplast na bolístek. Mozek si tyhle vzorce zapamatuje spolehlivě a sahá po nich automaticky — zvláště tehdy, kdy jsme vyčerpané a nemáme kapacitu hledat jiné řešení.
Emoční hlad versus fyzický hlad
Jak je poznat? Emoční chuť bývá náhlá, konkrétní a často spojená s napětím, nudou, smutkem nebo únavou. Fyzický hlad se naopak stupňuje pozvolna a po běžném jídle přichází uspokojení. Emoční hlad chce konkrétní věc — čokoládu, chipsy, těstoviny. Fyzický hlad je ochotný jíst i brokolici. A zatímco fyzický hlad zmizí po jídle, emoční hlad trvá, protože jídlo nevyřeší to, co ho spustilo.
Co emoční jedení spouští nejběžněji
Mezi nejběžnější spouštěče patří touha uniknout od nepříjemných pocitů, nízké sebevědomí, chronický stres, dlouhé pauzy bez jídla a také naučené vzorce z dětství, kdy jsme jídlo používaly k uklidnění. Přidám ještě jeden spouštěče, který bývá přehlížen — únava. Po vyčerpávajícím dni nemá mozek energii na složité rozhodování. Odměna v podobě jídla je rychlá, dostupná a funguje. Proto je tak těžké vzdorovat ledničce v deset večer po náročném dni — nejde o vůli, ale o vyčerpaný mozek.
Cyklus, ze kterého se těžko vystupuje
Klinická psycholožka Iva Málková, zakladatelka STOB, která se psychologií hubnutí věnuje přes třicet let, upozorňuje, že problém s kily začíná v hlavě, v nevhodných návycích — a právě proto diety samy o sobě nefungují. Je třeba pracovat s myšlením, emocemi a chováním zároveň.
A to je přesně to, co emoční jedení tak dobře ilustruje. Nestačí vědět, co bychom měly jíst. Je potřeba rozumět tomu, proč jíme to, co jíme — a v jakých chvílích.
Emoční jedení není selhání
Emoční jedení není selhání. Je to signál, že jídlo začalo sloužit i jako úleva od napětí. A jako každý signál — stojí za to mu naslouchat, ne ho trestat. Sebemrskačství po přejedení situaci nevyřeší. Naopak — pocit viny a studu je jedním z nejběžnějších spouštěčů dalšího emočního jedení. Místo dalšího zákazu zkuste zvědavost: Co se přede chvílí stalo? Jak jsem se cítila? Co jsem vlastně potřebovala?
Co skutečně pomáhá
- Jezte pravidelně přes den. Dlouhé pauzy mezi jídly zvyšují riziko přejídání a náletů na ledničku. Vyhládnutý mozek má mnohem menší šanci odolat.
- Všímejte si, kdy seto děje. Zkuste si pár dní zapisovat, kdy se chuť objeví — co se stalo před ní, jak jste se cítily. Vzorce se odhalí překvapivě rychle.
- Dejte emoci jiný výstup. Krátká procházka, telefonát kamarádce, pár hlubokých nádechů, jóga — cokoliv, co dá emoci prostor, aniž by ji přehlušilo jídlem.
- Jezte vědomě. Zpomalte, odložte telefon, vnímejte chuť a vůni jídla. Vědomé jedení pomáhá mozku zaznamenat, co tělo dostává — a přirozeně sníme méně.
- Hledejte pomoc, pokud ji potřebujete. Pokud se emoční jedení opakuje, vede ke ztrátě kontroly nebo k silnému pocitu studu, není ostuda obrátit se na psychologa nebo nutričního terapeuta. Podpora není selhání — je to nejrychlejší cesta ven.
Co říká jídlo o nás
Americká terapeutka Geneen Roth, která se emočnímu jedení věnuje přes čtyřicet let, říká, že způsob, jakým jíme, je zrcadlem toho, jak žijeme. Jak se vztahujeme k sobě, ke svým potřebám, k tomu, co si dovolujeme cítit. Jídlo není problém — je to zpráva. A ta stojí za přečtení.
Moje klientka, která odešla z nešťastného manželství a bezděčně zhubla, to nevěděla. Ale její tělo to vědělo dávno před ní.
V příštím dílu se podíváme na téma, o které jste nás žádaly nejvíc: hubnutí a menopauza. Proč přibíráme i tehdy, když jíme stejně jako dřív, a co s tím skutečně pomáhá.
Máte zkušenost s emočním jedením? Napište nám do komentářů nebo na redakční e-mail. Každý příběh pomáhá ostatním cítit se méně samy.
Autor: Lucie Dvořáčková je lektorka jógy, zakladatelka značky Yoga in style a autorka článků o zdravém životním stylu, józe, ájurvédě a ženské sebepéči. Ve své praxi propojuje terapeutickou a spirální jógu, facejógu i doporučení zaměřená na podporu lymfatického systému, hormonální rovnováhy a zdravého pohybu. Sama si prošla dlouholetým bojem s váhou, hypotyreózou i hledáním dlouhodobě udržitelné cesty ke zdravějšímu vztahu k vlastnímu tělu.
Pořádá víkendy zaměřené na podporu lymfatického systému, jemný pohyb, facejógu proti otokům, zdravé vaření a sebepéči a navrhuje a šije kvalitní bambusové oblečení.
