Stála jsem před budovou nemocnice. Věděla jsem, že nepůjdu dovnitř. Už jsem si několikrát řekla, že už ho nechci vidět.
Ale nebylo možné udělat nic proti tomu, co jsem stále cítila. Nezáleželo na tom, jak se ke mně zachoval. Nebylo to nic proti tomu, jaký byl svět bez něj. Potřebovala jsem ho mít na blízku. Byla jsem připravená pečovat o něj a splnit mu každé přání.
Dnes ráno jsem od něj dostala dopis. Ještě jsem ho neotevřela, měla jsem strach. Ale v poledne jsem se vypravila k nemocnici a snažila se přijít na to, jak dál. Čas polední pauzy se chýlil ke konci, musela jsem jít. Bylo teplé léto, ale dnes bylo zataženo. Všechno působilo ještě o něco bezvýchodněji než jindy. Dostávaly se ke mně zničující zprávy. Někteří lidé se mohli vrátit do Města pro pár věcí. Pak budou veškeré budovy a ulice vyklizeny, aby nedocházelo k rabování a přeprodeji kontaminovaných spotřebičů, nábytku, nebo předmětů ze vzácných kovů. Zmizí poklopy kanálů, osobní auta, radiátory, nábytkové stěny, postele. Pračky, televize a sporáky, na které někteří šetřili celé měsíce, se budou vyhazovat z oken a likvidovat. A my už se tam nikdy nevrátíme.
Nejen ve Městě, ale i v širokém okolí Elektrárny probíhaly rozsáhlé likvidační práce. Zaorávala se půda a byla vybíjena hospodářská a toulavá domácí zvířata. Bylo potřeba odstranit radioaktivní části z vybuchlého reaktoru a ten zakrýt. Zvlášť tyto činnosti byly velmi nebezpečné a do nemocnic přicházeli další pacienti. Nevypadalo to, že tenhle zlý sen někdy skončí.
Jediné rozptýlení pro mě představovala práce. Byla příliš jednoduchá na to, co jsem byla zvyklá dělat. Ale byla jsem vlivem všeho stresu věčně tak unavená, že mi to zatím nevadilo. Navíc jsem měla velké štěstí a znovu jsem se sešla v jedné kanceláři se svou bývalou kolegyní Ninou z Elektrárny. Nebyla mi tak blízká jako Anna, ale byla velmi citlivá, a tak jsem se i jí odvážila svěřit. Ona mě jako první přiměla zjistit si něco o nemoci z ozáření. Dozvěděla jsem se tak o tom, že může i lehčí forma nemoci ovlivnit nejenom fyzické zdraví, ale i psychiku člověka. Cestou od nemocnice jsem se rozhodla, že ji o něco požádám. Postavila jsem se hned k jejímu stolu.
„Poslal mi dopis.“
Vykulila oči. „No a co ti odpověděl? Povídej!“
„Ještě jsem ho neotevřela. Bojím se, co v něm je. Nino, mohla by sis ho přečíst a říct mi, co v něm je? Jestli se se mnou rozchází, nechci to číst. Jen mi to řekni.“
Vzala do ruky obálku a podívala se na mě. „Už je to přes měsíc, viď?
Přikývla jsem a posadila se ke svému stolu. Čekala jsem, že bude trvat dlouho, než ke mně přijde a stručně mi sdělí obsah dopisu. Proto mě překvapilo, když sotva po roztržení obálky vstala a došla ke mně. Vzala mě za rameno, abych se na ní otočila. Usmívala se.
„Julinko, ty hlupáčku!“
Podržela mi před očima papír, na kterém bylo sotva pár slov. Vytrhla jsem jí ho z rukou. Přelétla jsem očima jeho vzkaz a nitky Ivanovy bytosti okamžitě utišily mou rozjitřenou mysl. Nina mě pohladila po zádech a vrátila se ke svému stolu. Ivan, můj Ivan. Uzdraví se a všechno bude jako dřív. Přemýšlela jsem o všech těžkostech, které ještě přijdou. I kdyby na mě měl být ještě stokrát nepříjemnější, není to zásadní, já to ustojím. My tu nemoc porazíme. A pak mi to došlo.
Nic už nebude jako dřív. Já ho zradila. A na rozdíl od něj jsem pro to neměla vůbec žádnou omluvu. Opřela jsem si lokty o stůl a schovala si obličej do dlaní, abych se nemusela dívat na ta láskyplná slova.
Julie, lásko, to jsem nebyl já. Odpusť mi. Uzdravuji se, přijď, prosím. Tvůj Ivan
Osmdesát tři minut po půlnoci předchozí kapitola.
Autor: Jitka Králová
Foto: Karolina Grabowska Pexels
