Blogy

Román na Mezizenami.cz: Osmdesát tři minut po půlnoci 25. kapitola – tebe

Přitiskla jsem se k němu a hlavu mu položila na rameno. I přes charakteristický zápach nemocnice, který z něj prosakoval, jsem cítila jeho vlastní vůni.

Hladil mě po zádech, dokud k nám neproniknul cizí hlas. Než jsem se po tom hlase otočila, zahlédla jsem kus Ivanovy košile, který byl na rameni mokrý od slz. Ani jsem si neuvědomila, kdy se mi spustily. Utírala jsem si je z tváří a čekala, až si Ivan převezme od sanitáře dokumenty. Ten se ještě vrátil do sanitky a vyndal z ní tašku. To mi připomnělo můj zapomenutý kufr na konci ulice. 

„Hned jsem zpátky.“ Rozeběhla jsem se, a když jsem ho konečně držela v ruce a otočila se, stále tam stál. Nebyl to přelud. Můj Ivan byl tady. 

„Mladá paní vás doprovodí?“ 

„Ano.“ Přikývla jsem. 

Rozloučili se s námi a já jsem otevřela vchodové dveře. Vešli jsme do chodby, a aniž bychom se domluvili, posadili jsme se na lavici proti vchodovým dveřím. Ivan si vedle sebe položil tašku. Byla to stejná taška, se kterou před mnoha týdny odešel ve Městě do nemocnice. Na sobě měl i to stejné oblečení jako ten den. On sám vypadal jinak. Byl unavený, starší. Ale doufala jsem, že uvnitř zůstal stejný. 

Vzal mě za ruku. „Odpusť mi, prosím.“ 

Pohladila jsem ho po tváři. „Už o tom nikdy nebudeme mluvit.“ 

Naklonil se ke mně. Pomalu se přiblížil. Jeho modré oči, tak krásné oproti mým obyčejným hnědým, které jsem si zvýrazňovala tužkou, se přiblížily. Jeho hezké rty. A ty neviditelné nitky, které jsem už dlouho nepocítila. Políbil mě. Schoulila jsem se k němu. Nevím, jak dlouho bychom tak seděli, kdyby se nerozkašlal. 

„Promiň.“ „Jsi v pořádku?“ 

Přestal kašlat a z kapsy u kalhot vyndal žlutý bonbón. Rozbalil ho. 

„Mám hrozně v puse. Strašlivě sucho. Asi po všech těch lécích.“ 

„Budeš se tam muset ještě vrátit?“ 

„Myslím, že ne. Ale musel jsem je přemluvit, aby mě pustili už teď. Vymluvil jsem se na to, že budu mít v neděli narozeniny.“ 

Pousmála jsem se. „No vidíš. Co si budeš přát?“ 

Poprvé se usmál. „Tebe. Chci jenom tebe.“

„Na jak dlouho?“ 

Úsměv mu pohasnul. „Navždycky. Miluju tě.“ 

Povzdychla jsem si. „To jsou jenom slova, Ivane. Jak jim mám věřit, když to poslední, co jsi mi řekl, bylo, že už mě nechceš vidět?“ 

Zesmutněl. „Můžeš někoho milovat, a přitom si přát, aby byl v daný okamžik jinde.“ 

Zavrtěla jsem hlavou. „To nechápu.“ 

Stisknul mi ruku. „Bolelo mě celé tělo. Vypadal jsem jako mrtvola a ležel jsem pod dekou, kterou jsem si večer předtím pozvracel. Styděl jsem se. A byl jsem nešťastný. Každý den jsem se dozvídal o dalších, kdo nepřežili. Nevím, co by mi v tu chvíli pomohlo. Asi nic, chtělo to čas. Omlouvám se. Odpusť mi.“

„Nedokážu se do toho vcítit. Ale věřím ti.“ 

„Děkuju ti.“ Znovu mě políbil. 

Konečně jsme byli spolu. Ale smutek mě ještě neopouštěl. Pak mě napadlo, jak ten okamžik prosvětlit. Sáhla jsem do kapsy a vložila mu do ruky jeho modrého medvídka. 

„No tohle!“ Vykulil na něj oči a rozesmál se. „Ty jsi ho sem přivezla?“ 

Smála jsem se s ním, tolik byl jeho smích nakažlivý. 

„Ano.“ 

„Moc děkuju.“ Otevřel tašku a medvídka do ní uložil. Odkašlal si. „Babička je teď doma? I Katka?“ 

„Ano, jsou tam obě. Půjdeme?“ 

„Dobře.“ 

Zvedli jsme se a on mě ještě obejmul. Natáhla jsem se po kufru i jeho tašce. 

„Kam neseš ten kufr?“ 

Ztuhla jsem. Mám mu přiznat, že jsem byla na odchodu? To nejde. 

„Nesu kolegyni zpátky nějaké oblečení, které mi půjčila. Měla jsem toho málo.“ 

„Brzy oba dostaneme nějaké odškodné. Koupím ti, co budeš chtít.“ Opřel se o mě a začali jsme stoupat do schodů.  

Autor: Jitka Králová
Foto: Tereza Howes Pexels


Diskuze: příspěvků