Romány

Román na Mezizenami.cz: Osmdesát tři minut po půlnoci 27. kapitola – pyžamo

Srpen 1986 

„Něco jsem zaslechl.“ Ivanův dech voněl po žvýkačce. Pomáhala mu zahnat neustálou žízeň.

„Ano?“ Posadila jsem se na posteli a natáhla se pro košili. 

„Bude se stavět nové sídliště pro ty, kdo žili ve Městě.“ 

„A kde?“ 

„Možná to bude celé město. Nebude to daleko od Elektrárny. Co nejblíž zakázané zóně. Potřebují tam lidi.“ 

„Oni ji nezavřou?“ 

„Teď ještě rozhodně ne.“ 

„To je šílené. Pracovat na místě, které způsobilo takové neštěstí.“ 

Pozoroval mě, jak se oblékám. 

„Připadá mi, že sis vzala moje pyžamo.“ 

Podívala jsem se na sebe. Opravdu. Oblékla jsem si místo noční košile vršek jeho pyžama. Zhroutila jsem se na postel smíchy. I Ivan se po dlouhé době smál. Bylo to krásné. Uklidňující a krásné. Stulila jsem se k němu. Zajel mi rukou pod hlavu a vytáhnul modrého plyšového medvídka. Vzal ho za tlapku a tou mě pohladil po tváři. 

„Lékaři mě varovali, že se možná nebudeme moct milovat.“ 

Usmála jsem se. „A co ti ještě říkali?“ 

„Že možná nebudu moct mít děti.“ 

Podívala jsem se mu do očí. „Pletli se jednou, spletou se i v tomhle.“ 

Políbil mě. „A co když ne?“ 

Zatahala jsem medvídka za ouško. „Tak si pořídíme psa.“ „Psa a kočku. A odstěhujeme se do Nového města?“ 

Medvídek mě hladil a já jsem se tiskla Ivanovi do klína. „To si ještě rozmyslím.“ 

Sotva jsem to dořekla, překotně jsem vstala z postele a doběhla na záchod, abych se vyzvracela. Když jsem spláchla a zhluboka dýchala opřená o kachličky, objevil se ve dveřích. Měl na sobě jenom trenýrky a v ruce držel sklenici s vodou, abych se mohla napít. Pořád se mi líbil. I s velkými zarudlými pigmentovými skvrnami na kůži. Pohublý. S krátkými vlasy, které mu už asi nikdy neporostou tak tmavé jako dřív. Bez knírku. Bez svého hustého obočí. 

Vzala jsem si sklenici a zhluboka se napila. Pozoroval mě. ¨

„A taky mi doktoři říkali, že když je někomu každý den čtyři měsíce od jaderné havárie špatně, měl by se zajít někam vyšetřit.“ 

Naštvaný výraz zatemnil jeho hezkou tvář. Ale já jsem nechtěla kazit svou znovuzrozenou každodenní radost ze života. 

„Nic mi není. Naopak, přestala jsem kouřit.“ 

Zasmál se. „Až půjdu na další kontrolu, půjdeš se mnou.“ Vstala jsem a šla si vyčistit zuby. Díval se na mě v zrcadle, a když jsem zahlédla jeho odraz, zdál se mi najednou k smrti unavený. Chtěla jsem ho potěšit, a tak jsem přikývla. „Tak dobře.“

Autor: Jitka Králová
Foto: Cottonbro Pexels


Diskuze: příspěvků