Září 1986
„Dostala jste malou dávku. Ale to neznamená, že nebudete mít žádné následky. Chronická nemoc z ozáření se může nepříjemně projevit až po letech. Užívala jste jódové tablety na ochranu štítné žlázy?“
Lékař byl starší a silnější, připomínal mi mého tatínka.
„Ano, hned po příjezdu sem.“
„Takže až pár dní po havárii?“
„Ano.“
Zamračil se. „Nicméně to hlavní. Před odběrem jste říkala, že nejste gravidní. Krevní testy ale hovoří jinak. Kdy jste měla poslední periodu?“
Zamyslela jsem se. „V květnu. A pak v červnu. Takže před tou havárií jsem otěhotnět nemohla.“ O čem to tedy mluví?
„A pak už jste jí nedostala?“
„Ne. Ale ty polední dvě byly tak slabé, že jsem myslela, že to souvisí s těmi událostmi a třeba přestanu na nějakou dobu menstruovat.“
„A to vás nezneklidnilo?“
„Však jsem tady.“ Sama jsem nechápala, proč jsem se tím nezabývala dřív. Ale proti Ivanovým pažím rozpíchaných od jehel a proti vypadaným vlasům mi to připadalo jako nic.
„Tak si to vezmeme ještě jednou.“ Upřel na mě své vědoucí oči a na chvilku jsem měla pocit, že skutečně sedím před svým otcem.
„Před havárií jste neotěhotněla, perioda v květnu vám to potvrdila. Špatně vám bylo zřejmě vlivem stresu a menšího ozáření.“
„Ano.“
„A váš partner se vrátil z nemocnice kdy?“
„V červenci.“
Z lehce povýšené tváří prosvitnul úsměv. „Tak proč byste nemohla být těhotná teď?
Myslí mi proletěly všechny ty letní dny a noci, kdy jsem blaženě usínala Ivanovi v náručí a v duchu se smála lékařům, kteří mu mylně vyhrožovali, že už možná nebude schopný se milovat. A taky tím, že možná zůstane neplodný. Sama jsem to přece řekla. Když se spletli jednou, mohli se splést dvakrát. Jako kdyby ze mě někdo najednou vypustil veškerý vzduch.
„V jednom vás uklidním. Tyhle nevolnosti přejdou.“
Stále jsem nebyla schopná slova.
„Napíšu vám žádanku na gynekologii.“
Střídavě jsem se dívala do stropu a střídavě silně tiskla víčka k sobě, abych tolik nevnímala nepříjemné doteky. Konečně si lékař sundal rukavice.
„Můžete vstát a obléknout se.“
Oblékla jsem se za plentou a se zvláštním studem se posadila ke stolu naproti němu. Tenhle lékař byl mladý a něčím mě znervózňoval. Zapisoval do nové karty nadepsané mým jménem. Konečně se na mě podíval.
„Osmý až jedenáctý týden. Plod je velmi malý a vy jste hodně hubená, takže byste měla začít přibývat na váze. Vzhledem k vašemu povolání zatím není důvod pro rizikové těhotenství. Ve vaší situaci ale můžeme pracovní neschopnost kdykoliv napsat. Pokud byste sama chtěla, tak ihned. K ozáření došlo před otěhotněním, ale i tak je tu zvýšené riziko potratu, víte o tom?“
„Takže jsem opravdu těhotná?“
Ve tváři se mu nic nepohnulo. „S veškerou jistotou.“
„Abyste tomu rozuměl, mému partnerovi řekli, že možná nebude moct mít děti.“
Odhalil trochu křivé zuby a zdál se mi v tu chvíli o něco lidštější. „Tak to bude mít velkou radost, co říkáte? A vy ji máte doufám taky.“
Mrknul na mě a vypsal mi těhotenskou průkazku. V mrákotách jsem ji převzala a odpotácela se ke dveřím.
„Kdybyste změnila jméno, nahlaste ho na příští kontrole sestře. Ať je v tom pak v porodnici pořádek.“
„Jméno? Proč?“
Uhladil si dozadu světlé vlasy. „Budete se nejspíš vdávat, ne?“
Zabouchla jsem za sebou. Na nějakou dobu už jsem nechtěla žádného lékaře ani vidět.
Autor: Jitka Králová
Foto: RF studio Pexels
