Romány

Román na Mezizenami.cz: Osmdesát tři minut po půlnoci 29. kapitola – dítě

Tiše jsem za sebou zavřela, abych ještě na chvíli oddálila chvíli, kdy se budu muset podívat Ivanovi do tváře.

Zula jsem si boty a prošla bytem. Katka byla v nemocnici. Ložnice byla zavřená, babička zřejmě spala. Všude bylo ticho. Ivan seděl na balkoně jako vždycky při teplém počasí. Opřela jsem se o rám pootevřeného francouzského okna a pozorovala, jak si zapaluje cigaretu a poprvé vdechuje kouř. 

Od jeho návratu z nemocnice mezi námi nedošlo k jedinému nedorozumění. Ivan se mnou vstával, abychom se spolu mohli nasnídat. Pokud nebyl moc unavený, chodili jsme odpoledne na krátké procházky. Jednou o víkendu jsme šli dokonce do cukrárny. Ivan si dal po několika měsících kávu se metanou, i když mu pak bylo po zbytek dne špatně. Ale nejraději jsme spolu byli sami, když jeho babička odcházela na nákupy, na návštěvy nebo do kostela. Měla jsem podezření, že to schválně protahuje, abychom měli soukromí. Tahle její laskavost ještě víc podněcovala naši touhu a přesvědčení, že je všechno tak, jak má být. 

V tuhle chvíli mi ale připadalo, že jsem ve skutečnosti úplně sama. Z Ivana byl zase ten vzdálený objekt mé lásky, ke kterému jsem mohla vzhlížet a na krátký čas s ním spojit svůj život. Čas, který už je zase v ohrožení. Čekám dítě a naše životy to úplně změní. Naše dítě. Poprvé na mě dolehla síla toho vědomí. Budu mít Ivanovo dítě. Navzdory obavám z jeho reakce jsem cítila, že se mi nemohlo stát nic lepšího.

Dokouřil, natáhnul se pro sklenici s vodou a zahlédnul mě. Věnoval mi jeden ze svých vzácných úsměvů. „Julie, kde jsi? Pojď za mnou.“ 

Zavřela jsem za námi, sedla si vedle něj a nechala se políbit. 

„V našem bytě budeme muset mít balkon. Nevím, co bych dělal bez balkonu!“ 

Pousmála jsem se. 

„A vanu. Já nesnáším sprchové kouty.“ 

„Já taky. Vanu, do které se vejdeme oba.“ 

Vzal mě za ruku. „Není ti nic? Jsi strašně bledá.“ 

„Ne, to je v pořádku.“ 

„Jak jsi vlastně dopadla u toho doktora? To už bylo snad třetí vyšetření a pořád nikdo nic neví?“ 

„Vypadá to, že to dopadlo dobře. Nejsem nemocná, a když budu mít štěstí, tak ani nebudu.“ 

„No to se mi ulevilo. Pojď ke mně.“ Chtěl mě přitáhnout k sobě na klín. Stáhlo se mi hrdlo. 

„Opravdu ti nic není? Jsi unavená?“ 

Otočila jsem se k němu a rozhodla se, že to nebudu protahovat. 

„Ivane, musím ti něco říct.“ 

„Ty pláčeš?“ Pohladil mě po tváři a setřel jednu zrádnou slzu. 

„Jsem těhotná.“ Podívala jsem se mu do očí. Nevím, jestli jsem se do Ivana zamilovala úplně na první pohled. Ale do jeho očí ano. 

„Budeme mít dítě, Ivane.“ 

Čekala jsem na změnu v jeho výrazu, ale tvářil se pořád stejně. 

„Jak dlouho jsi těhotná?“

„Dva měsíce.“ 

„Aha. A proto ti je špatně? Ale proč ti teda bylo špatně předtím? Nejsi těhotná už od dubna?“ 

Navzdory situaci jsem se musela zasmát. 

„Ivánku, některé věci lékaři poznají. A nemáš pocit, že to už by to na mě muselo být vidět?“ 

Vyprsknul smíchy. Bylo to příjemnější než nic. 

„No to je fakt.“ 

Bezděky mi setřel další slzu. Připadalo mi, že se jeho oči usmívají. 

„Nic jiného mi k tomu neřekneš?“ Už se usmíval celým obličejem. 

„Ale samozřejmě!“ Vstal. „Julie, právě jsem se rozhodl, že taky přestanu kouřit.“ 

Vzal do ruky popelník a vysypal nedopalky z balkonu. Pak vzal krabičku s cigaretami a všechny vyklepal dolů. Pak zmuchlal krabičku a odhodil jí na stolek pod oknem. Vyskočila jsem ze židle a podívala se na chodník, jestli něco z toho nespadlo někomu na hlavu. Cigarety ležely poklidně na zemi. Pak jsem se znovu sesunula na židli. Ivan si ke mně přidřepnul a položil mi hlavu do klína. 

Opatrně jsem zvedla ruku a začala ho hladit po vlasech. 

„Mohl by se jmenovat po dědečkovi?“ Veškerá tíha ze mě spadla. 

„A zase, Ivánku. Co když to bude holka?“ 

Podíval se na mě a podruhé se doopravdy upřímně rozesmál. Pak mi znovu položil hlavu na klín a objal mi nohy rukama. 

„Máš pravdu, lásko. Máš pravdu.“ „Když to bude kluk, bude se jmenovat po tvém dědečkovi. Dívčí jméno vyberu já.“ 

Přikývnul a já jsem se sklonila, abych se k němu mohla přitisknout.  

Autor: Jitka Králová
Foto: Jasmine Carter Pexels



Diskuze: příspěvků