Prosinec 1986 Svatba byla naplánovaná na sobotu, den před mými dvacátými šestými narozeninami.
Měla to být malá svatba, takže kromě šatů a prstýnků nebylo třeba moc co zařizovat. Moji rodiče měli přijet v pátek a ubytovat se ve stejném hotelu jako minule. Spolu s nimi měl přijet můj jediný strýc s manželkou, sestřenice a bratranec. To byli všichni hosté, kromě mých dvou kamarádek Anny a Niny, Ivanovy tety Katky a jeho babičky Marie. Za svědky jsem si vybrala Annu a Ivan Katku. Všechno bylo připravené.
Těšila jsem se a nebyla jsem nijak zvlášť neklidná, proto mě překvapilo, že mi týden před svatbou začalo být nevolno. V pondělí se přidala bolest hlavy, připomínalo mi to první dny po havárii a znervózněla jsem. Ivan měl jít odpoledne na kontrolu do nemocnice, a tak mě přesvědčil, abych šla s ním.
Lékař mi změřil tlak a teplotu a ihned mě poslal na gynekologii. Tam mě přednostně vzali do ordinace. Ivan stál bezradně ve dveřích, dokud ho sestra nevykázala do čekárny. Vyšetřil mě lékař, kterého jsem neznala.
„Máte vysoký tlak. Nejraději bych si vás tu pár dní nechal.“
Zvedla jsem hlavu na lehátku.
„Ale já se v sobotu vdávám.“
Lékař si sundal brýle, chvíli se zamyslel a podíval se na mě. „Okamžitě půjdete na neschopenku. Do svatby a ihned po ní budete ležet a nedotknete se alkoholu. A za týden se přijdete ukázat. Pak se uvidí.“
Postavila jsem se a následovala ho ke stolu. „Dobře, děkuji vám.“
Vrátil mi těhotenskou průkazku. „A zavolejte mi sem pana snoubence.“
Přikývla jsem.
„Kdyby se vám cokoliv nezdálo, okamžitě přijedete, ano? Na nic nebudete čekat a zavoláte si sanitku, je to jasné?“
„Samozřejmě.“ Rozloučila jsem se a šla pro Ivana, který stál nervózně na chodbě ve stejné pozici, v jaké jsem ho opustila.
Leželi jsme na postelích přiražených k sobě a drželi se za ruce. Zakručelo mi v břiše a Ivan se posadil. „Není ti nic?“
„To je v pořádku, jenom se tam trochu mele.“
Položil mi ruku na břicho.
„A mám trochu hlad, půjdu něco sníst.“
„Lež, donesu ti banán, stejně se musím jít napít.“
Rozsvítila jsem lampičku, uvelebila se do sedu a čekala na noční pohoštění. Vypozorovala jsem, že když mám pořád plný žaludek, není mi tolik nevolno. Za chvíli si ke mně přisednul, podal mi banán a na noční stolek položil sklenici vody.
„Kde jste sehnali banány?“
„To babička. Prý jsou dobré na žaludek. Mně koupila mandarinky.“
Banány a mandarinky. Vánoce se blížily.
„Co ti chtěl ten doktor?“
Ivan si rozmrzele lehnul zpátky do postele. Banán byl sladký a žaludek se mi po něm okamžitě uklidnil. „Ale nic. Prý máš mít klid.“
Něco v jeho hlase vzbudilo mou zvědavost. Odložila jsem slupku od banánu a zhasla.
„Co přesně ti řekl?“
Ivan chvíli zaváhal a pak se rozesmál.
„Tak co je? Jeho smích byl vždycky strašlivě nakažlivý, musela jsem se automaticky smát s ním.
„Prý ti mám dát pokoj.“
Vyprskla jsem smíchy. Představa Ivana a doktora, který mu dával kázání o tom, kterak mě nemá intimně obtěžovat, mě nadchla.
„To je rošťák. Co jsi mu na to řekl?“
Ivan se ke mně přitulil a dusil smích. „Nic. Jenom jsem se tvářil strašně vážně a přikyvoval. A on mi začal radit.“
„Radit? S čím“
To už se Ivan smíchy rozhýkal. „Prý jsou i jiné metody. Pro mě i pro tebe.“
Smáli jsme se a já jsem přes nás přetáhla deku.
„No to mě ale hrozně zajímá. Tak co přesně ti pan doktor poradil?“
Umlčel mě svými polibky.
Předchozí kapitola zde.
Autor: Jitka Králová, romantický zápisník
Foto: Pixabay
