Blogy

Román na Mezizenami.cz: Osmdesát tři minut po půlnoci 35. kapitola – svatba

Blížil se náš svatební víkend. Byl čtvrtek a Ivanovi nebylo dobře. Ani já jsem se necítila nejlíp.

Babička se o nás starala, místo večeře nám dala suchý rohlík a čaj, Ivanovi se trochu ulevilo. Mně bylo čím dál hůř. Když jsme si lehli do postele, rozbolelo mě břicho. Znovu jsem se posadila a přemýšlela, jestli budu zvracet. Sáhla jsem si na břicho. 

„Ivane? Dojdi prosím pro babičku.“ 

„Hned jsem tady.“ Okamžitě vyskočil z postele. 

Za chvíli se vrátil a před sebou strkal babičku oblečenou v noční košili. 

„Děje se něco, Julinko?“ 

„Moje břicho, je nějaké divné na dotek.“ 

Rozsvítila, přiklekla si ke mně a sáhla mi na břicho. „Cítíš pohyby?“ 

„Ano.“ 

„To je hlavní. Ale stejně pojedeme do nemocnice.“ 

Ivan se vyděsil. „Proč, co se děje?“ 

Babička mi ještě sáhla na čelo. 

„Ivane, zavolej sanitku. My spolu zabalíme nějaké věci.“ 

Ivan s rozčileným mumláním vyběhnul z pokoje. Babička mi zatím pomohla vstát a převléct se. Zatočila se mi hlava, musela jsem si ihned znovu sednout. Když se Ivan vrátil, sednul si vedle mě a já jsem si mu opatrně položila hlavu do klína. Babička zatím došla pro tašku a balila mi do ní pár věcí.

Zdálo se mi, že uběhlo jenom pár minut, když zazvonil zvonek. Babička šla otevřít a Ivan mi pomohl vstát. Vzal do ruky tašku a vedl mě za ruku ke dveřím. Pak se ještě otočil. Vzal z postele modrého medvídka a přidal ho do tašky. Usmála jsem se a objala ho. 

„Ivane, lásko moje.“ 

Tisknul mě k sobě a zhluboka dýchal. „Musíš být v pořádku, rozumíš?“ 

„Miluješ mě?“ Nechtěla jsem se chovat hloupě. Ale potřebovala jsem to slyšet. 

„Víc než cokoliv na světě.“ Zastrčil mi za ucho pramen vlasů a políbil mě na spánek. 

To už dovnitř dorazili dva zdravotníci s nosítky.

„To není nutné, můžu chodit.“ 

Babička zakročila. „Je v pátém měsíci a má vysoký tlak. Vůbec se s ní nebavte!“ 

Odevzdaně jsem se nechala položit na nosítka a vynést na chodbu. Ivan se hrnul za námi. 

„Kdepak, pán s námi nemůže.“ 

Babička ho vzala za ramena a stáhla pár kroků dozadu 

„Všechno bude v pořádku, rozumíte, oba dva! Julie, nepropadej panice. To malé potřebuje hlavně tvůj klid.“ 

Bylo mi znovu na zvracení a sanitáři se mnou začali drncat ze schodů. V hlavě mi bušilo, jako kdyby mi něco chtělo rozbít lebku zevnitř. Ještě jsem se podívala ke dveřím, odkud se na mě dívaly dva páry modrých očích. Zdálo se mi, že jsem v těch Ivanových zahlédla slzy. Položila jsem si ruce na trochu tvrdé břicho. Bude to v pořádku. Určitě.  

Předchozí kapitola zde:

Autor: Jitka Králová, romantický zápisník

Foto: Pixabay


Diskuze: příspěvků