Blogy

Vášeň pro cestování aneb Kam se poděl náš vagón?

Cestuji vážně ráda, ač je to někdy s podivem. Mám velmi slabý orientační smysl, zato silnou schopnost přitahovat komplikace. Přesněji řečeno – komplikace na cestách. A je celkem jedno, jestli letíme s rodinou do Karibiku nebo se sama trmácím vlakem do Českého Těšína.

Minulý víkend mě opět přesvědčil, že tuhle zvláštní ‚dovednost‘ mám. Ne vždycky, ale často. A proto mě to málokdy překvapí.

Můj synek miluje vlaky

Znalostí má spoustu, a když ho někdy poslouchám, nemohu si nevzpomenout na vyprávění svého manžela; ten mi kdysi líčil, že jeho nejoblíbenějšími knihami byly encyklopedie, čím tlustší, tím lepší. 

To já o sobě rozhodně prohlásit nemohu. Vybavuji si ze svého dětství jen asi tři, čtyři knížky, a vím jistě, že ani jediná encyklopedií nebyla. Jednoznačný prim hrála ‚holčičí‘ povídka polské autorky Ireny Jurgielewiczové ‚Terka jede do Varšavy‘, která se ve mně usadila tak hluboko, že dodnes umím převyprávět příběh i popsat obrázky.

Ale zpět k vlakům, výletům a cestování

Díky synkově lásce k železnici a mé ochotě (téměř vždy) mu maximálně vyhovět jsme se společně rozhodli pro sobotní vlakový výlet do Mladé Boleslavi. České dráhy slaví sté výročí a o víkendu se – právě tady – konala velká železniční sláva.

Auto jsme nechali doma a veškeré cestování naplánovali – jak jinak – vlakem. 

Na krátkou část cesty jsem se dokonce nechala přemluvit k jízdě v komfortu první třídy, protože šlo jen o celkem zanedbatelný úsek a naše finanční situace takový ‚přesah‘ dovolovala. Vlastně jsem se docela těšila na klimatizovaný komfort a předpokládaný klid toho dražšího a čistšího vozu.

Což o to, klimatizace fungovala a cestujících bylo jenom pár…

Bohužel těch ‚pár‘ stačilo k tomu, abychom po půlhodinové jízdě věděli téměř vše o rodinné situaci dotyčných konverzujících dam, o manželských patáliích jejich kolegyň z kanceláře, o rozvádějící se sousedce, zanedbaném dítěti Madly odnaproti i potvoře Šárině, co svedla chudáka Bohouše.

Dája (syn) jen koulel očima a já se skoro styděla za ty dvě hlučné představitelky ‚něžného‘ pohlaví… 

Do Prahy jsme dojeli s drobným zpožděním a jali se hledat naše nástupiště. Čekali jsme, čekali… Informační tabule mlčela a lidé začínali netrpělivě přešlapovat.

Konečně! 

V zatáčce se objevil náš vlak. Jen jsme nechápali, proč s tak velkým předstihem brzdí. Víc než polovina nástupiště se zvedla a spěchala k vozu, co zastavil asi o 300 metrů dřív. Zaznamenali jsme několik zlostných pohledů a sem tak i jedovaté slovo. Nikam jsme se nehrnuli, protože jsme tušili, že o náš vlak nejde.

Nešlo. Byl to jiný spoj, kvůli kterému měl ten náš zpoždění.

Konečně jsme se dočkali

Opět jsme neměli důvod spěchat, protože v už na první pohled přeplněném vlaku jsme měli rezervovaná místa číslo 54 a 55 ve voze číslo 1.

Jak jsme správně předpokládali, vůz s číslem 1 byl vepředu, ale jak jsme vůbec nepředpokládali, nešel otevřít. Oboje dveře byly zamčené a vagón dočista prázdný. Vlastně ne tak dočista – seděl v něm zamčený postarší průvodčí a vztekle gestikuloval na všechny, co se do vozu dobývali, ať jdou k čertu. Totiž jinam… Míst je prý dost.

Bylo, ale těch obsazených…

V přeplněném vlaku jsme zapluli do jednoho z posledních kupé, kde bylo sem tam volné místo. Ono tedy vlastně volné nebylo, protože za pár minut dorazili jiní cestující, co měli (stejně jako my) rezervované jízdenky. Měli ovšem – na rozdíl od nás – i štěstí, protože jejich vagón byl odemčený.

Nevydržela jsem a rozhodla se jednat!

Vztekle a se synem v závěsu jsem se tlačila mezi ostatními cestujícími a hledala kompetentní osobu. Chudák slečna průvodčí… Právě se v nákladním voze pokoušela umístit dětský kočárek, když jsme se tváří v tvář setkaly.

Nějak jsem se neudržela a netrpělivě na ni vyštěkla, ať nás laskavě kouká usadit na rezervovaná místa. Chvíli na mne nechápavě hleděla, aby mi následně s ledovým klidem oznámila, ať se uklidním. 

Přesně to ale neměla dělat, protože jsem se náhle – a sama sebou překvapena – ocitla nebezpečně blízko ní. Slečna ustoupila a rafinovaně mi zavřela posuvné dveře nákladního vozu přímo před nosem. 

Nevěřila jsem svým očím a vzteky bez sebe přemýšlela, co dál… 

(jak výlet dopadl a co se ještě přihodilo, si můžete přečíst zase příště)

Lea Raif

Foto: soukromý archiv


Diskuze: příspěvků