Blogy

Zápisník zhýralé matky: Jak jsem si šla pro podprdu.

Otevřeli nám obchody. Konečně si můžeme vyzkoušet spodní prádlo a nechodit s balíčky nepadnoucích kousků na poštu.

Vlastně konečně můžeme jít omrknout co se nosí a taky z čeho je oblečení vyrobeno. Ano, není nad to vyzkoušet a sáhnout si. Tak jsem i já vyrazila pro podprsenky a oblíbené košile. 

Chodím najisto do jednoho britského řetězce. A taky muž si zaslouží nové trencle. S nákupním tepem jsem se napakovala a obalila ramínky a kráčela vstříc zkušebním kabinkám. Natěšená, že jsem si vyhradila 20 minut v nabitém programu, abych měla čas vyzkoušet si nové kousky v klidu. A co se nestalo? Kabinky komplet v rekonstrukci. Trochu na prd situace. 

Prodavačka stojící opodál vybalovala zboží z krabic a viděla, jak se tam točím jako holub na báni s haldou oblečení přes ruku v místě, kdy se ještě před rokem a půl dalo zkoušet zboží, a ukázala směrem do rohu. „Nikdo tady není, zalezte si za krabice. A kdyby se přece jen kdokoliv zjevil, nebudete tu vidět, budu hlídat“. Mrkla na mě a jala se napasovat mě mezi bedny pánských ponožek a pyžam. 

No na zkoušení podprsenek jsem odvahu neměla, ale na košile ano. Tak jsem shodila triko a jak je mým zvykem celou akci doprovodila nadšenými komentáři. „Tyhle lněné košile u vás kupuji už léta. Jeden čas jsem měla velikost 18, pak 16 a teď konečně zase 12.“ Paní si mě prohlížela a pochopitelně přišel dotaz, jak jsem to udělala. Jako to zmenšení se. Nenápadně pokukovala a doplnila komentář: „O aha vy sportujete.“ 

Zarazila jsem se a říkám jí: „Jasně, pohyb je fajn, co fajn, potřeba! Notabene v jednapadesáti a před přechodem je důležité hýbat se.“ Prodavačka se ušklíbla, že ona a sport nejdou dohromady a pořád po mně pokukovala. „No, nevypadáte na padesát, vůbec teda ne, a jak jste to udělala, že jste se zmenšila o čtyři konfekční velikosti“? Poděkovala jsem a odvětila, že jedním z důvodů je právě sport a dalším je jídlo a pak veselá mysl. 

V ten moment se zapouzdřila, svěsila koutky a začala mi jmenovat všechny důvody proč, je cituji: tlustá a nemotorná a jak se jí špatně hýbe, a tak má aspoň to jídlo. Nadechla jsem se k proslovu, jako už deset tisíckrát před tím, ale kousla jsem se do jazyka, poděkovala za krabicový azyl a šla zaplatit za košile velikosti 12 a ty trencle. 

Myslela jsem, že mě omyjí, milé ženy, zas a znovu ten známý paradox: jím proto, že mám jen to jídlo. V hlavě mně pak celý den šrotovalo, proč si lidé ubližují a proč hledají výmluvy namísto řešení. Jak těžký je život s kily navíc, o poškozování organismu ani nemluvě. 

A jak blbou náladu člověk má, když se nehýbe, sám sobě se nelíbí, je zlenivělý, nevrlý a nemotorný. Jak si dobrovolně zkracuje život tím, že se málo hýbe nebo se nehýbe vůbec a k tomu se stravuje, pardon, jako čuník. Poučená z předchozích deset tisíckrát omílaných rad: když změníte stravovací stereotyp, budete štíhlejší, zdravější a vitálnější a každý pohyb se počítá. Bývá mi pak ještě víc smutno, když vídám, jak mizivou cenu pro nás mají naše těla, náš život. 

Jeden z mých rozumných klientů pravil, že jediné co do těla vkládáme je vlastně jen jedno: jídlo. Tak proč jsme ještě nepochopili, co je pro nás nejlepší? Investujeme do zbytečností, ale na nejcennějším, co máme, šetříme. 

Souhlasím, nejcennější co máme jsou naše těla. Často víme, že si škodíme, ale naše lenost a nezodpovědnost je silnější než my a hledání výmluv mnohem snazší. Občas pokládám méně ukázněným nebo více remcajícím klientům otázku:“ Kde budete bydlet, když nebudete mít svoje tělo“. Občas je tím zaskočím až k slzám. Tehdy si uvědomí, že v těle, které nám bylo dáno žijeme jen jednou a dobrovolně si jej ničíme. Otázka zdraví jde ruku v ruce se způsobem života a tam, moje milé, patří především vyvážená strava, hlava, pohyb a odpočinek. 

Moje jedenáctiletá dcera se ptala: „Mami, co by sis přála, kdyby sis jen pro sebe mohla vybrat cokoliv a splnilo se to, co to bude? Zdravé tělo a svěží mysl do konce mých dní zněla má odpověď. Přeji si totéž i pro vás.

Autor: Petra Krajčinovič
Foto: Petra Krajčinovič


Diskuze: příspěvků