Říjen 1986
Maminka zaklapla víko od kufru a zkontrolovala pohledem místnost. Pak se šla obléknout a tatínek mezitím odnesl kufr na chodbu.
Když jsme vyšli z hotelu, přestalo pršet. Tahle maličkost mi zvedla náladu v tomhle pochmurném dni. Na nádraží jsem je dovedla až k jejich vlaku a dívala se za nimi, jak stoupají po strmých schůdcích do vagónu. Stárli. Čas běží a já je nechávám samotné. Jak často budou vídat své vnoučátko, když od sebe budeme bydlet tak daleko?
Stárnou, a já je nechávám odjet, aniž bych jim řekla všechno, co jsem chtěla. Stáhli okno v chodbičce a zamávali mi. Neuvědomovala jsem si, jak je postrádám, dokud jsem se s nimi po tak dlouhé době nesetkala. Stáli tam ve svém svátečním oblečení, a já bych jim bývala chtěla říct něco, co se nedalo říkat do telefonu. Věděli, že čekám dítě. Ale o mých obavách nevěděli nic. Vlak už se pomalu rozjížděl. Maminka se přestala usmívat.
„Kdybys cokoliv potřebovala, ihned přijedeme!“
Tatínek nesměle mával. A najednou byli pryč. Udělala jsem dobře, že jsem se na to odpoledne domluvila s Annou. Ivan byl na vyšetření v nemocnici a já jsem nechtěla být sama.
„Taky jsem byla dojímavá a každou chvíli mi bylo do pláče. Skoro každá nastávající maminka si tím projde.“ Anna si přitahovala pásek na kabátku a upírala na mě své velké oči.
„Já vím, ale rodiče jsem tím akorát lekala.“
„Máma určitě ví, jaké to je.“ Vzala mě za paži a nutila mě k rychlejší chůzi.
„Asi máš pravdu. A dlouho jsme se předtím neviděli. Příště to bude lepší.“
„Co ti přivezli? Nějaké oblečky?“
„Peřinku a nějaké oblečení po mě. Ale bude to nepoužitelné, jestli to bude kluk. Samá kytička a krajka.“
Usmála se. „Věci na kluka budeš mít přece po nás. Převezla jsem většinu k rodičům, když z toho kluci vyrostli. Poslyš, proč vaši neměli další děti?“
„Myslím, že se mezi nimi něco stalo. Že se mnou chtěla maminka od táty dokonce odejít. Když se usmířili, bylo už na další děti pozdě. Ale přesně to nevím.“
„Vidíš, to je drama. A to máš pocit, že žiješ bouřlivý život!“
Uvolněně jsme se procházely městskými ulicemi. Za jedním rohem jsme potkaly Romana. Rozpačitě jsme se pozdravili. Anna se jako jediná zachovala příčetně a vyptávala se ho na jeho práci. Konečně jsme se rozloučili. Anna si oddechla.
„Ten se tvářil. Jak by vypadal, kdyby věděl, že jsi těhotná? Už takhle zabíjel pohledem!“
„No to se k němu nesmí dostat! Já nevím, že ho musím pořád někde potkávat.“
„Už je to půl roku. Měl by se s tím smířit, ne?“
„Aničko, musím ti něco říct.“
Nadšeně mě usadila na nejbližší vlhkou lavičku. Zřejmě čekala nějaké příjemné novinky.
„Tak povídej!“
Rozhlédla jsem se kolem. „Na konci června, jak jsem byla kvůli Ivanovi nešťastná, tak jsem Romana jednou potkala a on mě pozval na večeři.“
„Aha. A ty jsi šla?“
„No šla. A trochu jsem se opila a …“
Přikryla si ústa dlaní. „Ne!“
Znovu jsem se nervózně rozhlédla. „Bohužel ano. Ale nesmíš to říct živé duši!“
„Za co mě máš! To se nesmí nikdo dozvědět. Řeknu ti teda, teď je to teprve drama!“ Vypadala pobaveně, ale mně bylo najednou trapně.
„Nezlobíš se na mě?“ Usmála se a veškerá tíha ze mě spadla.
„Prožili jsme hrozný věci. Tohle se mohlo stát komukoliv. Ivan ti ublížil, tak jsi uklouzla.“
„Děkuju, jsem ráda, že jsem to mohla někomu říct. Rozhodla jsem se, že budu dělat, že se to nikdy nestalo. Ale potřebovala jsem se svěřit.“
„Jsem ráda, že mi důvěřuješ.“ Stiskla mi ruku a zamyslela se.
„Tak proto je Roman tak naštvaný? Má pocit, že jsi ho jen využila?“
„Asi si myslel, že se dáme znovu dohromady. O Ivanovi vůbec neví. Chodil za mnou, dokud jsem mu neřekla, že se omlouvám, ale že to byla chyba.“
Zvedly jsme se a Anna mě vedla kolem ramen. Opravdu mi bylo líp. U jednoho hračkářství jsem se zastavila. Ve výloze seděl mezi plyšovými zvířátky a panenkami malý modrý medvídek.
„Ivan dostal podobného, když byl miminko a má ho dodnes.“
Anna zamrkala. „Myslím, že by to byla hezká věc, kterou jako první pořídíš tomu malému.“
„A co ty krásné věci po mě?“ Zasmály jsme se a vešly do obchodu.
Autor: Jitka Králová
Foto: Roman Odintsov Pexels
