Romány

Román na Mezizenami.cz: Osmdesát tři minut po půlnoci 33. kapitola – rozlučka

Číšník přinesl nápoje a já jsem zvedla svou skleničku.

„Děkuju, že jste přišly. Jste moje nejbližší kamarádky. Snad si budete rozumět a budete se moct za pár dnů společně pobavit na naší malinké svatbě. Tak na zdraví!“ 

Rozhlédla jsem se kolem stolu a usměvavé tváře mě hřály. 

„Ať je to maličké zdravé!“ 

„A ať máš toho nejlepšího manžela.“ 

Pomyslela jsem na Ivana. Měla jsem pocit, že jsem do něj snad ještě zamilovanější než dřív. Už teď se mi po něm stýskalo. Ale chtěla jsem si užít dnešní večer. Kromě Anny jsem pozvala ještě Katku a svou kolegyni Ninu. Po svatebním obřadu jsme plánovali malou oslavu a chtěla jsem, aby se děvčata znala předem a nenudila se tam. Připily jsme si a vybraly si z jídelního lístku. Během čekání na jídlo vyndala Katka krabičku, ovázanou bílou krajkovou stuhou. 

„Myslím, že se pro dnešek hodí, abys to dostala.“ 

Rozvázala jsem stuhu a otevřela krabičku. Byla v ní složený kus bílé průsvitné látky. 

„Co je to?“ 

„To je závoj po Ivanově mamince. Měla ho na sobě na své svatbě.“ 

Představila jsem si tu hezkou ženu, kterou jsem znala právě jen ze svatebních fotografií. Matně jsem si vybavovala, že měla ve světlých vlasech krátký závoj. 

„Děkuju ti, Katko.“ 

Objala jsem ji, dojatá dárkem, který mi potvrzoval, že se z nás staly přítelkyně. Krabička kolovala a Anna si spokojeně prohlížela závoj. 

„Bude ti moc slušet, když máš tmavé vlasy. Já jsem měla tu květinovou čelenku, která mi neustále padala.“ 

„Doufám, že mi pomůžete vybrat šaty, dámy! Nechci nic velkolepého, ale přeci jen chci vypadat jako nevěsta.“ 

Všechny se zapojily do hovoru o vhodných svatebních šatech pro nastávající maminku, a já jsem cítila, že by si mohly padnout do oka. Nina se natáhla přes stůl a pohladila mě po rameni. 

„V mém okolí se skoro všechny holky vdávaly těhotné.“ 

Anna se zasmála. „Však já taky.“ 

Vzpomněla jsem si na její hezkou svatbu ve Městě. Město, náš bývalý domov. Musela jsem dopít svou jedinou dnešní skleničku alkoholu, abych zahnala náhlý smutek. Město. Moje nejkrásnější vzpomínky se odehrály tam. A teď se v něm prohání studený vítr a žene do prázdných bytů rozbitými okny první sníh. Pomyslela jsem na náš budoucí byt a nálada se mi trochu zvedla. 

„Mně nevadí, že se budu vdávat těhotná. Hlavně aby bylo Ivanovi dobře a trochu si to užil. A vy taky!“

Znovu jsem na něj pomyslela. Zůstal doma, protože neměl nikoho, koho by na svou vlastní rozlučku se svobodou pozval. Neměl moc přátel a v Hlavním městě vůbec žádné. Jeho bývalí kolegové se po havárii rozprchli na různá místa. A někteří bohužel zemřeli. Zahnala jsem další nepříjemnou vzpomínku a pustila se do přineseného jídla. 

Po večeři jsme šly do taneční vinárny a děvčata se dobře bavila. Byla jsem hodně unavená, ale chtěla jsem počkat do desíti hodin, kdy pro mě měl Ivan přijet zapůjčeným autem. Přesvědčovala jsem ostatní, aby se bavily dál, ale Anna už spěchala za rodinou a Katka za svým přítelem. Nina čekala se mnou. Než k chodníku přirazilo jeho auto, stihla mi říct, že někoho poznala. 

„Čekali jsme spolu ve frontě na úřadě. Oba jsme čekali na náhrady, je také z Města. To je náhoda, viď?

„To je skvělé. Tak ho pozvi na svatbu! Bude fajn, když tam budete mít partnery.“ 

„Zeptám se ho. Ale zatím jsme se viděli jen párkrát.“ 

Ivan vystoupil a otevřel mi dveře, abych si mohla pohodlně sednout. Nastoupila jsem, zamávala Nině a čekala, až se Ivan posadí vedle mě. Než nastartoval, políbil mě a obejmul. Byla jsem šťastná. 

Předchozí kapitola zde.

Autor: Jitka Králová, romantický zápisník 
Foto: Pexels


Diskuze: příspěvků